Nejsem sám...

Zatím mi to ještě moc nedochází, ale když takhle vidím svý kamarády okolo sebe jak se pohybujou takovým divným způsobem(místo lezení po rukou a kolínkách jsou takový vzpřímený a ťapou jen po dvou...prý se tomu říká chození), říkám si proč mi to taky nejde. Nepotkal jsem nikoho v mým věku kdo by kolem mě lezl na vozíčku nebo po čtyřech až do té doby než našim řekli mojí diagnosu a ti začali bádat a hledat, hlavně na internetu, a objevili výbornou organizaci zvanou Dům rodin ve Smečně, kteří kromě jiného pomáhají i rodinám se stejným onemocněním jako mám já. Asi to byla náhoda nebo spíš štěstí, že zrovna asi týden dva po tom co začalo internetové brouzdání mých rodičů ohledně SMA, měli tihle fajn lidi sjezd. Naši se spojili s lidmi co to měli na starost, bylo ještě místo, tak jsme celá rodina i s bráškou vyrazili první zářijový víkend na Smečno. Mně se tam móóóóc líbilo. Rodiče někam na celou sobotu zmizeli a já jsem dostal na starost jednu z místních holčin dobrovolnic...která mě sice měla hlídat.....ale stačilo mrknout a hodit úsměv a dělali jsme co jsem já chtěl. Klauni a divadlo mě moc nezajímalo, tak jsme si nahoře v herně celej den stavěli dům a pak ho bourali. Od mamky s tátou jsem pak zaslech že měli spoustu přednášek a že to bylo moc zajímavý a rozšířilo to jejich obzory, ale co je mi po tom....já jsem v herně házel balónem a hrál si s tou kočkou. Jen když mě pak šoupli večer do postele, tak šli pryč...asi pokecat s ostatníma rodičema a načerpat nějaký vědomosti. Takže abych se dostal k tomu co jsem vám chtěl říct. Potkal jsem tam nové kamarády, kteří mají stejné postižení jako já v různých stádiích pokročilosti a konečně jsem viděl že nejsem sám kdo neleze po dvou. Tady děti lezli(nebo spíš jezdili) i po kolech. Někteří na svůj pohon a jiní závislí asi na solární energii protože měli jen páčku....každopádně jsem byl rád že nejsem sám. Sice jsem tam byl nejmladší, ale asi řeknu našim abysme příště jeli zas....a možná s sebou tentokrát vezmeme i Kennyho(našeho psíka).