Bezva kluk na úředním šimlovi

Tak jsem se poprvé odhodlal přerušit řetězec kryštofových blogů a myslím že je čas aby taky něco napsal táta.
To co je ten náš kluk za dítě myslím nebudu moc rozpatlávat....protože jako rodič můžu říct jen to nejlepší a obzvlášť jako táta o svým klukovi. Možná chci jen říct, že mě moc mrzí že si spolu třeba nikdy nezakopem do balónu, nedáme závody na kole, nezahrajem hokej na rybníku a vůbec bude spoustu věcí kvůli kterým jsem chtěl kluka(alespoň jednoho) a asi nám nevyjdou. Jasný....máme přece ještě jednoho takže si to můžu jako táta vynahradit s ním, ale mně to není líto kvůli mně, ale kvůli tomu prckovi protože jako "zdravý" člověk vím jak je tohle všechno bezva a jaký to bylo s mým tátou. Každopádně věřím, že spousta těchto aktivit se dá obejít různými jinými které snad budou Kryštofa bavit a mne s ním.
Ale co vám chci říct....
Začínáme se čím dál víc setkávat s "úředním šimlem" a zjišťovat jak pracují naše státní instituce a jak se lidské hodnoty ztrácí v propadlišti byrokracie. To čím jsme si prošli po našem návratu z Velké Británie před rokem a půl, kvůli tomu že se Kryštof narodil tam už ani nezmiňuji, ale hodně se to podobá tomu do čeho se opět dostáváme. Už jsem doufal že po vyřízení kryštofova českého rodného listu nebudu kromě výměny řidičáku muset nikdy na úřad, ale to jsem se přepočítal, protože jsem ještě netušil že se v Kryštofovi skrývá překvapení v podobě SMA. Takže v souvislosti s tím teď pro začátek potřebujeme vyřídit průkaz ZTP/P abychom měli nárok na příspěvky na některé pomůcky a abychom měli všechny "výhody" zdravotně postižených. To je samozřejmě teprve začátek naší dlouhé cesty po úřadech protože tímhle průkazem to nekončí. Nicméně rychlost a ochota s jakou tohle probíhá mi začína naznačovat že to nebude žádná procházka růžovou zahradou. Konečně(po měsíci a půl) se nám podařilo alespoň dostat z kompetentní osoby vyjádření že můžou zahájit proces schvalování naší žádosti, respektive posuzování jejího opodstatnění. Takže doufejme, že zvítězí zdravý rozum a odborná komise uzná že Kryštof opravdu potřebuje a potřebovat vždycky bude, celodenní péči. Držte nám palce:)

Už si všude dojedu

Tak nám v úterý konečně pan truhlář upravil prahy. Myslel jsem si sice že se ty starý dají pryč a už tam žádné nebudou, ale to by prý nedržely parkety u sebe(kdo ví). Každopádně ty nové prahy jsou mnohem nižší a už je na svém vozíčku krásně přejedu. Na fotkách jsem jak mám radost z toho že jsem přejel z chodby do obýváku a pak jak jsem se musel snažit abych se dostal z kuchyně do předsíně....tam je přece jen ten práh nejvyšší. Můj bráška má tyhle prahy taky radši. Když začal lézt, tak se mu přes ty původní vůbec nechtělo, ale teď už lítá po bytě takovou rychlostí....no takovou zase ne, přeci jen jsem pořád rychlejší než on:). Občas se mi ale připlete pod kola a já mu nechtíc přejedu třeba ruku.....no uznejte sami, nemá mi přece strkat prsty do drátů. Každý malý dítě ví že se to nedělá. Jen bych asi potřeboval dopředu nějaký nárazník. Některé kusy nábytku co doma máme nejsou z mého vozítka zrovna nadšené....a co teprve máma, ta by asi chtěla abych měl kolem sebe nafukovací balón.

Víkend v Rynolticích

Minulý týden byl ve čtvrtek svátek a tak nás máma s tátou vzali na prodloužený víkend do Rynoltic na Liberecku. Jeli jsme spolu s kamarády z Dejvic do jedné chaty kterou si všichni dohromady pronajali. Byla to moc krásná chata a měli jsme i svůj pokoj. Já s Lukym máme pořád dětské postýlky tak vždycky potřebujeme spoustu prostoru aby se nám do pokoje vešli. Byli tam tři patra, dole byla, jak naši říkají "kalící místnost" a asi kuchyně majitelů. V prvním patře jsme měli pokoj my, Silva s Honzou co mají Moničku byli naproti nám a vedle nás pak Šrácovi v Matesem a Agátkou. Pro všechny byla na patře kuchyň. Pak tam bylo ještě jedno patro kam sem se ani nešel podívat protože to bylo moc schodů a tam bydleli Jára s Klárkou, Michal s Klárkou(a Emčou - pejskem) a Panky.....oni ještě nemají děti a tak jsou nejraději od nás co nejdál......se jim nedivím:)

V pátek a v sobotu jsme se byli projít na procházku po okolí. V pátek táta s Honzou vybrali cestu která začínala a končila u Hamerského rybníka. Dohromady spočetli že to bude asi 10km, ale pak, když už jsme byli na cestě asi 5 hodin, zjistili, že to asi počítali vzdušnou čarou. Nakonec uznali že to bylo tak 18 km. Cesta to byla moc pěkná...po cyklostezce, což byla příjemně upravená asfaltka. Jediný problém byl že po cestě nebyla žádná hospoda....teda byla, asi dvě ale obě zavřený. Takže všichni dospěláci hladověli, chlapi žíznili jen my děti se měli dobře. Nám se servírovali přesnídávky, sušenky, čajíky a podobné laskominky. Půl cesty jsme pěkně prospali a tak jsme byli náramně odpočatí. Jen táta si stěžoval že už začíname být s bráchou nějaký těžký. Spočítal váhu kočáru s námi dvěma na něco kolem 30ti kilo a přitom já jsem hubeňour. Na fotce je vidět jak pěkně s bráchou cestujem.

V sobotu se pak mělo jít z Dolní Světlé přes přehradu Naděje zase po cyklostezkách a poté co nás táta dotlačil až na hranice s výhledem na Německo a chtěli jsme pokračovat dál přes kopec dolů směr přehrada, zjistili jsme že po takové cestě s kočárama neprojedeme a museli jsme jít zpět stejnou cestou. Už aby brácha chodil, protože to nebudeme potřebovat kočár, ale on poběží a já se ponesu v krosně:) Tak tenhle výlet jsme úplně do konce nedotáhli, ale zase zbyl čas na dobrou hotovku dole v hospodě...dal jsem si s tátou knedlíky se zelím a s uzeným a s mamkou bramoračku. Táta měl pívo ale nechtěl mi dát napít.
Večer jsem pak byl dlouho vzhůru s dospělákama a ujídal jim jejich studenou večeři. Kreslili si se mnou a bylo to moc fajn...ani se mi nechtělo jít pak do postýlky ale už jsem byl unavený.
Škoda že to tak rychle uteklo a museli jsme jet domů.